Combattimento
– VÍRA, LÁSKA, NADĚJE
Scénická koláž
Motto: „A kdybych měl dar prorokování a znal všechna tajemství a měl i poznání o všem a kdybych měl všechnu víru, takže bych hory přenášel, ale Lásky bych neměl, nic nejsem.“
(Pavel z Tarsu, 1. K 13, 2)
Program:
C. Monteverdi: Io che nell´otio nacqui e d’otio vissi
C. Monteverdi: Il Ritorno d’Ulisse in Patria – Prologo SV325
C. Monteverdi: Il Combattimento di Tancredi e Clorinda SV153
přestávka
Biagio Marini: Passacalio a 4
Andrea Falconieri: Battala de Barabaso yerno de Satanas
C. Monteverdi: Vago augeletto SV 156
C. Monteverdi: Ardo, avvampo, mi struggo SV 152
C. Monteverdi: Altri canti di Marte SV 155a,b
C. Monteverdi:Tirsi e Clori SV 145
Účinkují:
Soli
soprán - Klorinda, Klori, Amor: Stanislava Mihalcová
soprán: Tereza Válková
mezzosoprán - Štěstěna: Markéta Cukrová
kontratenor - Lidská křehkost: Martin Ptáček
tenor - Testo: Jaroslav Březina
tenor - Tirsi: Tomáš Kořínek
bas - Čas: Joel Frederiksen
bas - Tankred: Martin Vacula
Tanec: Jitka Košíková
Czech Ensemble Baroque Orchestra
housle 1 - Peter Zajíček
housle 2 - Veronika Manová
viola - Zdeňka Procházková
violoncello - Petra Machková Čadová
kontrabas/violon- Ján Prievozník
gamba - Jakub Michl
chitarrone, renesanční loutna - Přemysl Vacek
arciloutna, barokní kytara - Miloslav Študent
trojřadá barokní harfa - Kateřina Ghannudi
cembalo, varhany - Monika Knoblochová
cembalo - Jarmila Ludvíková
zobcové flétny - Lucie Dušková, Michaela Koudelková
Koncertní mistr - Peter Zajíček
Produkce - Kateřina Svobodová
Light design - Arnošt Janěk
Světelná technika - Pavel Autrata, Vladislav Rohánek, Karel Šimek
Scéna, kostýmy - Jaroslav Milfajt
Masky Radomila Lakyová
Titulky - Tereza Vyorálková, Jarmila Ludvíková
Překlad libreta - Vladimír Chytil
Odborný konzultant - PhDr. Pavel Sýkora, PhD.
Dirigent - Roman Válek
Režie - Ladislava Košíková
Claudio Zuan Antonio Monteverdi (1567- 1643) (někdy i Monteverde) 
byl italský hudební skladatel období přelomu renesance a baroka.
Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu
barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl,
významný je zejména jako dovršitel formy madrigalů (zkomponoval
devět sbírek madrigalů).
Monteverdi byl žákem cremonského skladatele Marc'Antonia
Ingenieriho. Tvůrčí zralosti dosáhl ve službách mantovského knížecího
dvoru, kde setrval 22 let a získal zde všeobecné uznání jako operní
skladatel. Poté, co byl v rámci úsporných opatření propuštěn z
Mantovy, získal roku 1613 prestižní místo kapelníka Dómu sv. Marka v
Benátkách, kde zůstal až do smrti.
Ve svých kompozicích Monteverdi uplatňoval jak tradiční renesanční
styl (jež označoval jako „prima pratica“), tak i nový mnohem
expresivnější
a zvukomalebnější styl raného baroka („seconda pratica“). Slavná
polemika konzervativního hudebního kritika Artusiho přiměla
Monteverdiho formulovat teoretické základy nového hudebního slohu
v předmluvě k Páté knize madrigalů (1605).
Proslul významnými inovacemi v oblasti techniky hry na strunné
nástroje, např. používání tremola (stálého opakování stejného tónu) a
zavedení pizzicata (hra bříšky prstů namísto smyčce) pro zvýšení
dramatického účinku.
Krátce poté, co florentský komponista Jacopo Peri ke konci 16. století
vytvořil operu jako nový hudebně-dramatický žánr, dovedl ji Monteverdi
k jejímu prvnímu vrcholu a již za svého života byl vysoce hodnocen jako
operní skladatel (např. Orfeus, Ariadna, Korunovace Poppey).
Biagio Marini (1594 - 1663) byl Italský houslový virtuóz a skladatel.
Narodil se v Brescii. Jeho práce byla natolik významná, že vyšla tiskem
a byla provozována v celé tehdejší hudební Evropě. Marini zastával
mnoho významných hudebních funkcí v Bruselu, Neuburgu,
či Düsseldorfu a na mnoha místech po celé Itálii. Od roku 1615 byl
členem Monteverdiho kapely při katedrále sv. Marka v Benátkách.
Přestože komponoval díla instrumentální i vokální, věhlasu dosáhl
zejména díky velmi inovativním a progresivním instrumentálním
kompozicím - využíval nových výrazových prvků, inovoval instrumentaci
a formu.
Andrea Falconieri též Andrea Falconiero (1585/1586 - 1656) byl
italský raně barokní skladatel a loutnista. Pocházel z Neapole nebo
Španělska. V letech 1604-1614 žil v Parmě, odkud se přestěhoval do
Říma a pak do Neapole, kde řídil královskou kapelu. Na počátku
třicetileté války procestoval též Francii a Španělsko. Zemřel na mor.
Jeho díla – četná moteta, madrigaly, villanelly a instrumentální skladby
– vyšla tiskem, ale velká většina se do dnešní doby nezachovala.
Scénická koláž Combattimento – víra, láska, naděje obsahuje
výběr ze 7. a 8. knihy madrigalů Claudia Monteverdiho – Tirsi e
Clori, Combattimento di Tancredi et Clorinda a výběr z madrigalů
Milostných a válečných. Jako prolog je použita první část Il prologo
z Monteverdiho opery Návrat Odysseův. Svět rodící se opery
a doznívání renesančního madrigalu. To je hlavní rys hudby
počátku 17. století. Svět krásného zvuku louten, theorb, harf, ale
také stále více se prosazujících smyčcových nástrojů, gamb
a cembal. Více než polyfonie se začíná uplatňovat síla sděleného
textu a slova, doprovázená akordickým doprovodem. Hudba
mystická, která nás nezvladatelně vábí do nadcházejícího téměř
200 letého období barokní a klasicistní opery a duchovní kantáty.
Hudebně-dramatické představení, koncipované choreografkou
Ladislavou Košíkovou a dirigentem Romanem Válkem, bylo vytvořeno
pro sakrální prostory, konkrétně pro kostel sv. Michala ve Znojmě.
Věříme, že naše cíle a ideály přispějí k přiblížení myšlenek křesťanství,
zpřístupní duchovně - kulturní klima manýristické Itálie 17. století a hudbu Claudia Monteverdiho ve spojení s dílem Osvobozený Jeruzalém
Torquatta Tassa. Přesto, že se v představení vyskytují i světské texty,
inscenace je zastřešena duchovním poselstvím vyjádřeným úvodním
citátem. Láska světská tedy dostává v daných spojitostech také
duchovní rozměr a celkové vyznění díla je úmyslně směřováno k
harmonickému propojení světa duchovního, lásky křesťanské, lásky
Kristovy a lásky ke Kristu s citovostí lidí a věcmi pozemskými. To je
hlavním rysem Monteverdiho doby a přesto můžeme z tolik aktuálního
poselství čerpat i my dnes.
Téma lásky a války nabízí Monteverdiho hudbu plnou lidských
vášní, emocí a hlubokého vnitřního prožitku, typických právě pro
epochu manýrismu. Protiklad lásky a smrti patří od nepaměti k
základním otázkám filozofie lidského bytí na zemi a je zdrojem
námětů nejpůsobivější evropské poezie.
Il Ritorno d’Ulisse in Patria – Prologo
V Prologu vystoupí čtveřice alegorických postav: Lidská křehkost
(slabost – L'umana fragilità), Čas (Il Tempo), Štěstěna (La Fortuna)
a Láska (Amore). Lidská křehkost si stěžuje na to, že lidská bytost je
hračkou v rukách tří mocností - Času, Štěstěny a Lásky; člověk je totiž
ovládán rychlým plynutím času, vrtkavou štěstěnou a slepou láskou.
A tyto tři mocnosti nás v tom ještě utvrzují: Člověk zůstane vždy
křehkým, ubohým a zmateným.
Combattimento di Tancredi e Clorinda je stěžejním dílem inscenace.
Bylo vytvořeno na text T. Tassa Osvobozený Jeruzalém. Monteverdi
zhudebňuje výjev z XII. zpěvu, oktávy 52-62 a 64-68. Úryvek zachycuje
scénu boje křesťanského rytíře Tankreda s neznámým protivníkem
z nepřátelského tábora. Vše dosahuje vrcholu v okamžiku smrti,
kdy Tankred svého nepřítele smrtelně zraní a po sejmutí jeho přilby
s hrůzou zjistí, že se jedná o krásnou muslimskou dívku Klorindu, jejímž
zjevem byl uchvácen, když během bitvy odpočíval u pramene. Umírající
Klorinda prosí Tankreda o udělení svátosti křtu. Její nečekaná
přeměna, kdy během umírání se z rytíře stává žena, která si
uvědomuje, že jedinou její nadějí a spásou je křesťanský bůh, má však
počátek v jejím samotném zrození: Klorindina matka, manželka
etiopského krále Senapa, byla křesťanka a horlivá ctitelka svatého Jiří.
Když se jí narodila dívenka bílé pleti, zcela podobná princezně z
obrazu, na němž svatý Jiří zachraňuje dívku ze spárů draka, musela ji
tajně vyměnit za černé dítě svého sluhy, kterému poručila, aby dívku
vychoval jako křesťanku. Ten však neuposlechne a dívku vychová v
muslimské víře, aniž by jí odhalil její skutečný původ. Před osudovým
střetem s Tankredem se Klorindě zjeví ve snu sv. Jiří, který hovoří o
křtu a křesťanské duši.
Linie smyslná se zde prolíná s linií duchovní. V závěru se obě linie
prolnou a splynou v jakousi univerzální katarzi, jako by nastal soulad
ducha a hmoty. Objevuje se křesťanské nebe v podobě trojice ctností
Víry, Lásky a Naděje.
Celý boj komentuje postava Testa (vypravěče) snad zástupce
samotného Boha, pohrává si s postavami a přináší velké dramatické
napětí. S Testem je propojena čtvrtá postava jako idee fix, seslaná
od Boha, snad anděl či samotná Panna Maria, která záměrně vede
kroky obou bojovníků, čímž spojuje oba světy, ale i minulost se
současností
a současnost s budoucnem. A tak se v symbolické rovině odvíjí boj
duchovní se světským.
Jedná se o jednu z největších epických skladeb západní kultury, jejíž
autor „opěvuje božskou zbroj i velitele, jenž osvobodil Kristův hrob v
zlém boji.“
Passacaglia a Battala
Protiklad války a míru, hněvu a lásky, je symbolicky ztvárněn také
ve dvou instrumentálních skladbách, které uvedou druhou půli
programu. Instrumentální protějšek textovaného Combattimenta
nalezneme v díle Andrea Falconieriho: Bitva Barabáše se Satanem a
jeho vykoupení z hříchu. Kontrastní Mariniho Passacaglia je zase
zosobněním klidu, míru a jistoty, podpořené pravidelnou ostinátní linií
basu.
Vago augeletto, Ardo avvampo, Altri, canti di Marte - Madrigaly
Válečné a milostné (Madrigali Guerriri, Et Amorosi)
Výstižný název pro obsah, hodný Monteverdiho – dramatika se
zjitřeným smyslem pro ostře konturované afekty. Dva póly
představovaných podnětů, vyvolávajících kontrastní pocity: Válka – mír;
nenávist, hněv – láska. Zášť – strůjce strastí – zakalující mysl,
podněcující však také k statečnosti. Láska v nejrozmanitějších
podobách a projevech od strhujících výbuchů vášně, přes klidnou
radost, až k hlubokým tůním žalu, láska tušená, naznačovaná i
sdělovaná. Ale kontrast tkví jen ve vnějších znacích: Co do povahy
afektu, říká Monteverdi, jsou válka i láska totožné. Láska je hybnou
silou válečníkova srdce: Ogni Amante e Guerrier.
Madrigaly byly původně vokální skladby polyfonického, později
i homofonního charakteru, které vznikaly v epoše vrcholné renesance
a počínajícího baroka. Podstatnou složku této hudby tvoří libreta, jejímiž
autory byly nejvýznamnější básníci té doby (Petrarca, Tasso, Guarini).
Hlavním rysem madrigalů je genere concitato – tzv. „vzrušený styl“
a použití válečnických scén v rychlém pyrrhickém metru v kontrastu
metru pomalému, vyjadřujícímu city jako vášeň, touhu, žal, bolest apod.
Sám Monteverdi se považuje za „vynálezce“ rychlého metra a k
našemu velkému štěstí vydává ke svým knihám madrigalů předmluvu,
kde zmíněné prvky popisuje. 8. kniha madrigalů – Madrigaly milostné
a válečné tvoří vrchol jeho tvorby a zároveň mistrovsky spojuje veškeré
tradiční i moderní prvky hudby počátku 17. století. Pokládá zde také
základy barokní opery většími dramatickými celky, jako jsou právě dnes
uváděné Combattimento di Tancredi e Clorinda a Tirsi e Clori.
Tirsi e Clori
"Balet" Tirsi e Clori (1615) byl složen pro lid Mantovy a byl skládán
pro jeviště pro skupinu tanečníků, zpěváků a hudebníků – v našem
pojetí přebírají i roli tanečníků zpěváci. Chloris a Thyrsis byly také často
uváděné dvojice milenců v pastoračních scénách. V řeckém bájesloví
se jméno Chloris, což znamená "žlutozelená", "světle zelená“ nebo
„čerstvá“, objevuje v různých kontextech. Jako nymfa bývá spojena
s jarem, květinami a novým růstem. Římané ji pak znali jako bohyni
Floru. Pastýř Thyrsis je znám např. ze sedmé Virgiliovy Eklogy. Dílo
otevírá Thyrsis pokoušející se přesvědčit Cloris k tanci; ta samozřejmě
dělá drahoty…
Manýrismus je nazýván umělecký styl v malířství, literatuře i hudbě.
Spadá do přelomu 16. a 17. století a v jeho duchu vznikala celá řada
uměleckých děl přímo spjatých s křesťanskou, biblickou a filozofickonáboženskou tématikou. V malířství Michelangelo, v hudbě Monteverdi,
v literatuře např. Tasso usilovali o dokonale přesvědčivé a hluboké
vyznění obsahu svých děl, který chtěli zdůraznit. Toto období je typické
vzájemným prolínáním duchovního a světského a nutí křesťana ne
se Boha jen bát, ale i o něm přemýšlet.
Situace do chrámových prostor
Umístění a celková koncepce inscenace přímo vychází z tradice
sakrálního divadla, jak jej prováděli zejména františkáni i jiné řády přímo
v kostelích. Základním předpokladem je vkusně a citlivě ztvárněná
scéna, která posluchače přenese časem i prostorem do doby, kdy
se osvícení duchovní spolu s umělci ve službách církve upřímně snažili
o prolnutí těchto, z dnešního pohledu již jasně spolu souvisejících,
světů.